Provoz

Závorářským pracovištím zvoní hrana, jejich obsluhu čeká rekvalifikace

S postupující modernizací mizí ze železnice zástupci profesí, bez kterých by provoz vlaků byl ještě před pár lety nemyslitelný. Patří mezi ně například závoráři, na celé síti zbývají poslední čtyři jejich stanoviště. Tři z nich jsou v provozním obvodu Liberec.

Vlaky mezi Mimoní a Libercem jezdí již více než sto let. Téměř stejnou dobu funguje i mechanické zařízení ve Velkém Valtínově a Pertolticích pod Ralskem, pomocí kterého se ručně ovládají závory na nedalekých přejezdech. Nejprve pár základních informací od Václava Homoly, náměstka ředitele provozního obvodu Liberec, na jehož půdě se obě navštívená závorářská pracoviště nacházejí: „Závorářské stanoviště je specifické tím, že tady závorář vykonává veškeré úkony ručně na mechanických přejezdových zabezpečovacích zařízeních. Ta na trati mezi Českou Lípou a Libercem pamatují začátky provozu, v blízké době ale zmizí. Připravuje se totiž revitalizace trati, v rámci které je nahradí moderní technika.“



Přesný počet otáček se musí dodržet
Práce závorářky je zdánlivě jednoduchá a monotónní. Zazvoní telefon od výpravčího ze sousední stanice, závorářka předpisově přijme informaci o jízdě vlaku a jde obsloužit přejezdové zařízení. To už tak jednoduché není, protože obsluha závor vyžaduje přesný počet otočení klikou, a to ještě správným tempem. Jinak se zařízení zablokuje a může nastat problém. Bez patřičného grifu se závory ovládat nedají, což je mimo jiné i pojistka proti neoprávněné manipulaci s klikou. To vše se opakuje několikrát za hodinu, nahoru a dolů. Velkým Valtínovem projede denně necelá třicítka vlaků. Jednou ze zdejších závorářek je Andrea Sommerová, která tu pracuje již od roku 2017. Podle jejích slov je to práce odpovědná, ale klidná. „Jsem technický typ, obdivuji toto stoleté zařízení, které stále funguje téměř bez poruch,“ říká. V rámci její pracovní doby se střídají denní a noční, přes den se zde pracuje 10 hodin, v noci pak 14. Konec mechanických závor, který se blíží, ji bude mrzet, ale život půjde dál. „Zatím nemám představu, co budu dělat, až to tady skončí, ráda bych si udělala u Správy železnic kurz na výhybkáře nebo signalistu, případně na výpravčí,“ dodává.



Mechanické závory se spouštějí dříve před příjezdem vlaku
O kousek dál směrem k České Lípě je zastávka Pertoltice pod Ralskem s budovou typickou pro tuto trať – červená barva a neomítnuté cihly. Zdejším závorám vládne spolu se svými kolegy a kolegyněmi Eva Konášová. Ta dělá na dráze už 35 let a za tu dobu prošla různými profesemi, byla i průvodčí. Na svém současném místě je od roku 2016, kdy se zrušilo závorářské stanoviště v České Lípě na Střelnici. „Baví mě ta železniční nostalgie. Až se to tady zruší, půjdu dál, naučím se něco dalšího,“ bere sportovně blížící se konec mechanických závor. Upozorňuje také na jednu jejich zvláštnost. Musí se totiž stahovat mnohem dříve, než jdou dolů závory automatické. Děje se tak kvůli bezpečnosti, aby se v případě mechanické poruchy stihlo zavolat výpravčím, kteří by následně uvědomili strojvedoucího. Vlak by pak projížděl nechráněným přejezdem pomalu a houkal by. Zvednutím závor její práce nekončí. Musí do drážní knihy zapsat průjezd vlaku a ohlásit to výpravčímu v následné stanici po směru jízdy. A tak to jde den za dnem, noc za nocí v každé roční době, za každého počasí.